Historie svatby
Jak se svatební obřad vyvíjel v průběhu času? A co pro lidstvo po staletí svatba znamenala? Nahlédnutí do historie svatebního obřadu.
Život v manželství byl ve starověku něčím běžným. Základním účelem manželství bylo mít děti.
Uzavření manželství bylo záležitostí, která zapůsobila na celou rodinu, týkalo se však nejen rodiny samotné, ale i celého kmene nebo patriarchálního společenství, protože mohlo mít vliv na sílu kmene a také na jeho hospodářskou situaci. Bylo tedy přirozené, že o výběru manželky o všech smlouvách a finančních záležitostech, které s tím souvisely, měli rozhodovat rodiče nebo opatrovníci, i přesto byl někdy žádán souhlas obou případných partnerů. Někdy bylo všechno zařizování provázeno jejich romantickými projevy náklonnosti.
První krok či nabídku učinili obvykle rodiče mladého muže, ale někdy to udělal otec dívky, a to zejména v případě, že rodiny byly z rozdílných společenských vrstev. Bylo patrně běžným zvykem, že si muž hledal manželku mezi svými přibuznými nebo v rámci svého kmene. Zákonem byly zakázany (např. ve starém Izraeli) manželské svazky s příslušníky jiných národů. Nicméně voják si mohl vzít za manželku zajatou pannu z jiného cizího národa potom, co prošla obdobím očišťování, během něhož oplakala své mrtvé rodiče a přerušila všechny minulé náboženské svazky.
Cena za nevěstu: Před uzavřením manželské smlouvy musel mladý muž nebo jeho otec zaplatit otci dívky cenu za nevěstu. Tato cena byla považována za náhradu za služby, které by dcera dále vykonávala, a za úsilí a náklady, které rodiče dívky vynaložili na péči o ni a na její výchovu. Někdy byla cena za nevěstu otci splacena formou služeb. V zákoně byla ustanovena cena, za niž měl muž koupit nezasnoubenou pannu, kterou svedl.
Svatební obřad: Pokud jde o vlastní svatbu, bylo ústředním a charakteristickým znakem to, že si v domluvený den ženich odvedl nevěstu z domu jejího otce a přivedl si ji do svého vlastního domu. Tímto krokem byl vyjádřen význam svatby jakožto symbolu toho, že nevěsta byla přijata do rodiny svého manžela. Takto byla uzavírána manželství v patriarchálních dobách, před zákonem. Byla to výlučně občanská záležitost. Neexistoval žádný náboženský obřad či ceremoniál. Ženich si vzal nevěstu do svého domu či stanu. Věc byla veřejně oznámena a uzavřené manželství bylo zákoné. Nicméně když se zařídily všechny záležitosti týkající se uzavření manželství a když se muž a žena zasnoubili, pohlíželo se na ně tak, jako by už byli manželstvím spojeni. Pod zákonem byla do úředních záznamů obce zaznamenána všechna uzavřená manželství a také narozené děti, které z těchto zavazků vzešly.
Oslava: Svatba sice probíhala bez nějakého formálního obřadu, ale oslavy spojené se svatbou byly velmi radostné. V den svatby vykonávala nevěsta v domě, v němž žila, rozsáhlé přípravy. Nejprve se vykoupala a natřela se vonným olejem. Pak si navlékla stuhy přes prsa a potom si oblékla bílé roucho, které bylo častě bohatě zdobené - to záleželo na její finanční situaci. Pokud si to mohla dovolit, vzala si ozdoby a šperky, potom si přes sebe hodila lehký šat. Rouška na hlavě byla symbolem toho, že nevěsta je ženichovi, tedy jako autoritě, podřízena. Také ženich byl oděn do svého nejlepšího oděvu a často měl na hlavě překrásnou pokrývku hlavy a věnec. V doprovodu svých přátel odešel večer do domu, kde bydleli rodiče nevěsty. Odtud se směrem k ženichovi nebo k domu jeho otce vydal průvod, který doprovázeli hudebníci. Hostitel považoval za velkou urážku, když někdo odmítl jeho pozvání ke svatební hostině.
"Přítel ženicha" měl velký podíl na zařizování věcí souviseiících s uzavřením manželství a byl považován za toho, kdo nevěstu se ženichem svedl dohromady. Přítel ženicha měl velkou radost, když slyšel, jak spolu ženich s nevěstou rozmlouvají a nyní mohl pociťovat štěstí z toho, že služby které vykonal, byly korunovány úspěchem.
Ve starém Římě nebylo zasnoubení slavnostní smlouvou mezi příslušnou dvojicí, nýbrž mezi jejich otci nebo poručníky, a jako u všech Římských smluv k ní patřilo složení slibu. V tomto případě byl znakem předsvatebního vyjednávání snubní prsten, který se tak stal potvrzením zásnubní smlouvy. Římské zásnubní prsteny se obvykle nosily na hořejším článku prstu.
Staří Řekové pravděpodobně neměli zásnubní prsteny a skutečně nosili jen prsteny pečetní, teprve později začali prsteny nosit jako osobní ozdoby.
Ve středověké Evropě se šlechtické sňatky sjednávaly s ohledem na tři hlavní věci: zachování a zvýšení rodinného majetku, spojení se stejně významným nebo ještě významnějším rodem a pokračování rodu po meči. Urozený mladík se příležitostně ženil s dcerou bohatého měšťana nebo nižšího šlechtice, aby získal rodině majetek, dcera se nesměla provdat pod svou společenskou úroveň. Nevěsta a ženich se často setkali teprve po dohodě o věnu a projednání sňatku. Když v rodinné pokladně nebylo prostředků na dceřino věno, žila dívka doma jako stará panna nebo zmizela v klášteře.
Ve středověkém Irsku a Walesu byl nejvýznamější formou manželství tzv. příbuzenský dar, což byla smlouva uzavřená mezi dvěma rodinami přiměřeně stejného postavení, přičemž výše a cena za nevěstu byly projednány předem. Hospodářská stránka a vážnost takového svazku byly rozhodující a vzájemná náklonnost mezi snoubenci nebyla nutná.Takové úmluvy se pokládaly za skutečný život, na rozdíl od typicky keltských románských legend o únosech a útěcích. Ve skutečném životě se cenilo bohatství a postavení, nikoli láska.
Bolivijský cínový milionář Don Simon Iturby Patido (1861-1947) vyplatil své dceři Eleně v r.1929 věno ve výši 8 milionů liber.
U Afrických Wolefů je cena za nevěstu vysoká a svatební hody nákladné, proto se muži žení až po dosažení 25.let.
Ve 40. letech minulého století se poplatek za nevěstu rovnal průměrnému celoročnímu příjmu, ale pracovní skupiny obou partnerů vždycky přispěly penězi, obilím, dobytčaty a ořechy (ovšem jen při 1. manželství).
Dnes se v některých částech Afriky stává poplatek za nevěstu spíš zárukou stálosti manželství. Důležitější je poplatek za námluvy, který muž nabídne dívčině rodině na znamení svých vážných úmyslů hned na začátku známosti, i když je to třeba zanedbatelná částka. Čím dál víc jsou to mladí, kdo rozhodují o svých námluvách a sňatku, aniž se předem poradili s rodiči, ale dosud si přejí, aby rodina s jejich volbou souhlasila. V celé Africe už tradičně představuje bohatství především dobytek a ten je také nejdůležitějším bodem svatební smlouvy. Např. standartní cena za průměrnou nevěstu u Zuluů je 13 kusů dobytka.
V 70. letech minulého století došlo v městských oblastech v dramatické inflaci poplatků za nevěstu, jež vycházely z rozsahu nevěstina vzdělání. Otcové soudili, že mají nárok náhradu investic do vzdělání svých dcer. Rychle se tak snížilo mnohoženství, protože manželé jen těžko sehnali víc než 1 poplatek za nevěstu a naopak se zvýšil počet sňatků starších partnerů, spolužití druhů a zvýšila se i prostituce.
Ve Francii na venkově se někdy vybíralo na věno veřejně a skupiny hezkých dívek nabízely dárcům za jejich příspěvek sklenici vína a hubičku.
Ještě v r. 1930 potřebovala bohatá maďarská nevěsta 3 vozy na převezení své výbavy do nového domova. Patřil do ní nábytek, 3 matrace, 3 pokrývky na postel, 1 peřina, 5 vyšívaných prostěradel, 18 polštářů, 30 košil, 27 blůz, 18 sukní, 4 spodničky, 23 šátků, 12 kapesníků, 16 zástěrek, 4 šaty k pečení chleba.
V Německu se na přelomu století nevěstina výbava odvážela do jejího nového domova na speciálním povozu a obsahovala předměty, které byly symbolem jejích nových odpovědností: patřil mezi ně kolovrat, postel a polštář, truhla i kolébka.
Cena výbavy v Litvě bývá už tradičně určena množstvím překrásných výšivek.
V dneštních západních kulturách se staly námluvy tak vážnou záležitostí nelze dávat lehkovážné dárečky z lásky, naznačuje snubní prsten budoucí manželství. Vrácení prstenu je citový i když ne právní způsob jak zrušit zásnubní smlouvu.
Svatební dary: láska v chaloupce je termín, kterým se v Anglii označuje sňatek z lásky bez dostatečných prostředků na existenci.Má-li nevěsta věno, které by dvojci trochu postavilo na nohy, jsou základem jejich nové domácnosti dary přátel a příbuzných, které nutně potřebují.
Ve Skotsku a ve Walesu se kdysi konaly zvláštní, řekli bychom "krajcárkové" svatby pro chudé snoubence, při nichž každý host přispěl na svatební výlohy nanejvýš šilinkem. Když nějaké peníze zbyly, pomohly novomanželům, aby si zařídili domácnost.
V Británii se svatební dary obvykle vystavují, aby je každý viděl. V některých zemích se dodržují tradiční způsoby, jak dopravit dary do nevěstina domu.
Ve Finsku je nevěsta nastrká do povlaku na polštář a kráčí s nimi v pomalém procesí domů, doprovázena postarším ochráncem v cylindru a s deštníkem.
V Itálii nevěstiny přítelkyně dary nejdříve důkladně prohlédnou a pak je odnesou do jejího nového domova.
V severní Francii se dary uloží do vyřezávané truhly a odvezou v malovaném voze.
Svatební dary jsou velmi oblíbené v USA, říká se jim (přeloženo doslova) svatební deště. Skupiny přátel dávají nevěstě malé dárky, někdy vybrané tématicky, např. oblečení nobo kuchyňské nádobí.
Ve starém Řecku se dary přijímaly až po svatbě, kdy je přátelé a příbuzní přinášeli do manželova domu. Byly to obvykle praktické předměty určené nevěstě, jako soupravy k pletení, toaletní potřeby a vázy.
Na Islandu už samo slovo pro svatbu "brudlauf" znamená: běh za nevěstou.
Ve Walesu musí ženich tradičně vyřešit řadu hádanek nebo zúčastnit se básnické soutěže, která se koná na prahu nevěstina domu a trvá několik hodin. Hádankové soutěže mají svou tradici i na svatbách v některých částech Ruska a střední Asie. I když ženiši rozřeší hádanky, ve Walesu a v mnoha evropských zemích je čekají další překážky. Nevěsta nemůže být třeba maskována, když si pro ni ženich přijde.
